Logo START
Fórum
poslední příspěvek ve fóru:

26.04.2016  22:57:19
RE: a
Narozeniny
Narozeniny tento a příští měsíc:

Viditelné pouze přihlášeným členům oddílu.

IceClimbing - Maltatal, Alpy, RAKOUSKO 2/2013

08.03.2013

tak jak po každé noci přichází zase ráno tak i já se těším na změnu ročního období z léta na zimu. Ten čas přichází hned po novém roce v čase třeskutých mrazů kdy se skalní vodopády promění na ledy.

Lezení v této dimenzi mi přináší zvláštní potěšení jenž těžko můžu popsat. Snad tedy čitatelům přiblížím proč tomu tak je. Pokud ne, nezoufejte a určitě to taky zkuste.

Po dvou letech se vracím do údolí Maltatalu, které je rájem všech, kteří propadli kouzlu bílé zimy, zasněžených vrcholků hor a pohádkově ledových skal.

Maltatal je hlubokým údolím schovaným na jihu za hlavním hřebenem Alp z toho vyplývají samé výhody pro ledoborce s cepíny v rukou a mačkami na nohou. Nebývá tu moc sněhu, přes den je teplo, ale skály jsou vymražené, údolí je zalesněné a stromy zastiňují ledopády. V údolí se najdou ledopády dlouhé od dvaceti do pěti set metrů, šikmé cvičné ledy i kolmé rampouchy. Tož tolik asi tak k popisu.

PÁTEK – hned po práci naskládáme batohy do aut a hybaj na higway. Cesta ubíhá pěkně rychle a dvě hodky před půlnocí jsme konečně u konce naší štreky. Před spánkem ještě nezbytných pár záklonu s lahví kořalky to abychom s předstihem vypálili červa a pak honem na kutě neb ráno se jde na věc.

SOBOTA – ráno se Arno jak bývá jeho dobrým zvykem snaží všechny spáče vytáhnout z pelechu už okolo 6,30. Poučen však z minulých let jsem v klidu a vstávám o 30 min později. Stejnou dobu pak čekám na své spolulezce jež se přepečlivě chystají do zbraně :-))

Už od výročky nosím pod kapucí plán na ledopád SUPERMAX ale bohužel zatím nemám štěstí neb jsem nikoho pro svou myšlenku nenadchl. Prý je to na první den moc do kopce :-)) Projíždíme tedy takřka celým údolím prohlížíme nástupy, stav ledů a zastavujeme až na parkovišti těsně před tunelem. Tady hop na záda batohy a pěkně pěšky následujeme skupinu Dalas, Jerzy, Pit a Arno, kteří jsou těsně před námi.

Procházíme tunelem, hrajeme si s ozvěnou a na jeho konci jak to tak bývá objevuje se světlo. No tak to určitě, jó. To bych si vždycky přál a věřím, že to tak i zůstane hodně dlouho. Tentokrát však světlo na konci tunelu představuje nádherný pohled na vzdálený ledopád s názvem MARALMFALL. Zrychluje se nejen můj tep ale také rychlost kroku. Dalasova grupa naštěstí zahýbá na led před naším cílem, tipnul bych to podle průvodce na ledopád s názvem ROCKBAND a tak jsme v klidu, že nás tam na něj nebude víc než je přijatelné..

Nezdržujeme se moc loučením s DG a naše tříčlenná partička Dave, Štubai a Krtek míří neomylně dál na MARALMFALL.

Z cesty vypadá opravdu impozantně. Majestátní led je kvalitně narostlý a nic nezavdává pochyb, že dnes je rozhodnuto. Před námi je v nástupu první délky pouze jedna dvojka a tak chvíli čekáme na jejich odlez. Hned jak to čas dovolí, nastupujeme pak my. Netušíce co mě čeká, beru první délku hangového chodníku na Terynu za svou. Další délku už toho pravého kolmého lezení vytahuje Štubai. Pak nás na chvíli zarazí dvojka co se před námi lehce kousla a vedení se ujímá Krtek.

Klíčové místo v pětkové obtížnosti vyvádí Krtek bravurně, lehce se prokouše a už nás dobírá s úsměvem jemu vlastním. Následující délku v trojkové anabázi mám za odměnu (Štubimu není dobře, to budou ty jeho cigára ) až teprve teď se cítím kvalitně rozlezen. Dobírám kluky a střídá mě znovu Krtek. Je radost na něj pohledět s jakou lehkostí ten klučina leze. „ Zruš, štand, finito“ volá a to znamená, že je úplně nahoře. Tak nakonec to bylo i rychlé. Balíme co nám visí na úvazcích do jednoho báglu jež taháme sebou, zaléváme se čajem a pravou částí po skále s přírodními štandy ve stromoví slaňujeme dolů.

Na chatě je večer veselo. Arno s Krtkem vaří a následně také podávájí skvělé špagety s uzeninou. Po vydatném naplnění sedmi hladových pak každý tak trochu po svém užívá zážitků z dnešního dne. Kutí se plány, kdo, kam a jak a s přibývající hladinou moku zjištuji, že ráno bude určitě moudřejší večera.

NEDĚLE – ráno je zamračeno a celou noc a vlastně i teď padá sníh. Arno je jako obvykle první na nohou. Avšak s rozumem jde napřed stavět vodu na čaj a až po-té nás budí. Kluci co ten Supermax, hážu dotaz na své kumpány. Odpovědí je mnoho, žádná však pozitivní. Za tunelem je ledu dost slyším z vedlejšího pokoje. Hm, tak zase nic. Při pohledu na sněhovou nadílku je jasné, že kolmice dnes budou vyhrávat nad položenými kusy. Štubi, povídám klukovi co leží vedle mě v posteli pokud nechceš na Supermax tak půjdeme na GAMSECK.

To už se drápeme do kopce pod nástup. Cestou potkáváme dvě dvojky vracející se ze sousední KATHEDRALE na kterou si dneska kluci nedodali odvahy. Pod nástup tak dorážíme takřka spolu avšak oni odbočují doprava na WINTASUN a my na GAMSECK. Máme štěstí. Pod nástupem ve sněhu dva batohy ve stěně však nikdo. Dnes jde první Štubai a leze první výšvih. Poctivá čtyřka hned na úvod prověřuje, že je chlapec dneska ve formě :-))

Vybaveni vysílačkama oceňuji fakt, že nejsem ten kdo ruší krásné ticho alpských hor. Jen co zachrastí toto malé zařízení v kapse a slyším zruš a pojď.

Zima jak se patří a tak první kroky více shybuji než lezu. Pořád padá sníh a sypou se malé prachové lavinky. Nic hrozného to není a nadmíru spokojen užívám si jak jen se to dá. Štubai se na mě zubí u prvního falešného štandu kde přehazujeme vercajk a dolezám zbytek délky až pod další stěnu. Tady potkávám právě slaňující Slovince (ty batohy pod nástupem byly jejich). Dva kluci a jedna jářku moc pěkná holka. Jak to tak bývá u mladíku hned upoutala u právě dolezajícího Štubaie mocnou pozornost. Překládám jí Štubajové dotazy a návrhy v jeho českopolském podání do přívětivější angličtiny. Konečným výsledkem je pak společná fotka a pozvání do Vysokých Tater ve kterých ještě nikdy nebyla. No uvidíme :-))

Holka sjíždí dolů za svými kamarády a my se chystáme stoupat vzhůru. Chopím se svých zahnutých železných klacků a hurá do stěny. Hezká vertikála, to je fakt. V délce padlo 10 šroubů a na konci objevuji v ledu štand. Pro sichr dávám ještě dva šrouby a do vysílačky volám, zruš a pojd. S úsměvem dolézá také Štubai a dává jak jinak cígo. Vužívám této chvíle a natahuji další délku. Poprvé si pak u jištění kdy dobírám svého spolulezce uvědomím, že pozdní časový nástup bude mít možná následky. Měníme vercajk a další délku natahuje Štubi. Poslední zbývající půlku k vrcholovému štandu zbývá na mě. To už sněží fest a výlez tak spíš připomíná Himáláje než údolí ledových stěn.

„Tak jsme nahoře, chlapče rychle dolů než zatmíme“, říkám parťákovi a už slaňujeme dolů. V poslední sjezdu je pak už tma, že nevidíš jaké má barvu lano. Čelovky jsou v bezpečí 60 m pod náma v batohu :-)) a tak se řídíme heslem co nemáš nepotřebuješ. Na poslední metry svítí jen jiskry od maček otírající se tu a tam o skálu. Posekáno jest, stojím u báglu a vytahuji světlo boží. Svit čelovky ukajuze Štubimu kudy vede cesta.

Je 19,30 když jsme v chalupě a Dalas s Jerzym připravují parádní večeři. Masový prejt s čerstvým chlebem je pohlazením pro každého hladového. Nic tak dobrého jsem už léta nejedl. Únava na mě padá víc než kdy jindy a z pekelné noční párty se snažím honem uniknout. Ulehám na prkna pelechu, zachumlám se jak se patří, otevírám skvělou knížku s názvem Matča od Jaromíra Giecka a znovu se rád nechávám vtáhnout do lezeckého dobrodružství na expedici v Pamíru.

PONDĚLÍ – je kupodivu můj poslední den v tomto našem tripu. Kapek se to zamotalo a dva musí jet dnes domů. Dvě auta, sedm lidí. Počty jsou jasné. Tři musí do jednoho, čtyři pak do druhého. Nu což pojedu s těmi dvěma. Pitovi a Jerzymu proto navrhuji COLUMBUS. Pit je touto myšlenku nadšen, Jerzy už tak moc né. Dva jsou však víc než jeden a tak mu nic jiného nezbývá :-)) Opakovaný úprk Jerzyho do lesa s toaletním papírem v ruce ho omlouvá víc než dost a tak se Pitem připravujeme na lezení sami.

Pit očividně ví o co jde a tak chce lézt s vrchním jištěním. Slaňuje tedy plných 60 metrů a při letmém avšak hodně nepřehledném pohledu dolů je jasné, že půjde o pořádnou dardu.

Vím o jeho dobré kondici ale stejně mě překvapuje jeho nezvykle dlouhý čas strávený v této stěně. Hned jak ho u výlezu spatřím je mi jasné proč. Zborcený, ztrhaný a zalitý potem nebylo pochyb o tom, že je to nejobtížnější cesta v celém Maltatalu. Jeho hláška „ Dave, na prvního ani omylem, na to zapomeň“ mě trochu vystrašila. Už při včerejším pohledu do průvodce v teple chaty na cestu COLUMBUS mi bylo jasné, že u mě by to onsight jářku asi nebyl ale pár odsedů v cestě je taky lezba rozhodně jiného kalibru než třepotající se ryba na vlasci.

Nakonec slaňuji taky. No tak to je něco! Teprve ve slanění přes převislý výlez je vidět jaký ledopád to vlastně je. Prohlížím si dokonalou scénu s okolními ledy a jsem unesen hučící řekou pod nástupem.

To už stojím pod nástupem a víc než kdykoli jindy se sousředím na budoucí okamžiky. Dávej krutě, povzbuzuji sám pro sebe. První záseky cepínů do nádherných převislých píšťal mi připomínají zvuky varhanů v kostele.

Cvak-cvak, kop-kop. Cepíny jdou dobře. Nohy jsou v tomto úseku ale hodně velký problém. Vůbec na ně nevidím. Stupy žádné, jen hladké rampouchy. Tak jenom opatrně přikopávat. Šest, sedm temp a ruce jsou nateklé jako bandasky. Pak puk a cepín vystřelil stejně jako já. Visím za jednu ruku. To byl fofr. Rychle zaseknu nohu, pak vylétlý cepín a kdesi strčím druhou nohu. Co to tu je za randál ? Aha, to jsem já. Funím jak lokomotiva. Nádech, výdech a znova. Dvě tempa, skulina na jeden cepín a skulina na druhý. No super. Nohy drží na milimetrech maček zakousnutých v ledu. Pak zvuk jak od zipu bundy, to proříznu skulinu cepínem. Jak ruka tak nohy jsou vmžiku mimo zmrzlou vodoteč. Tentokrát už padám do lana.

Tak takhle to nepůjde, Dave !, nadávám potichu sám sobě. Nohy, ty vole nohy ti vůbec nelezou. V převisu dvě nohy jsou na pytel. Jedna musí držet, druhá musí viset, to abys to nějak vůbec vyvážil, no to je technika, co jsem ti říkal, povzbuzuji sám sebe. Teď si dávám pěkného majzla a znovu nalézám do varhan COLUMBUSE.

Každý krok je opatrný protože když si ukopnu krápník pod sebou nebo ho useknu cepínem nad sebou tak jsem zvědav na čem budu mít možnost lézt. Koncetrace je na maximu. Deset metrů lezu v totálním vypětí. Dýchám znovu jako parník na Nilu a ruce už krutě protestují. Podvědomě cítím pád a proto sedám raději do cepínů. V klidu vyklepávám nateklé předloktí a čekám na uklidnění tepu.

Tak a znova, ještě metr a vodní krápníky střídá celistvý led. Zde je lezení o hodně přijatelnější. Mocně zakláním hlavu abych dohlédl na konec. No kurde to je ještě pěkný kus cesty. Zhluboka dýchám a lezu dál roztažený jako písmeno X. Po čtyřiceti metrech fakt pěkného lezení jsem znova pod píšťalama jež vytékají z vrcholového vyšvihu.

Tak proto jsem Pita neviděl jak funí a proč je tady tak dlouho. Myslím, že na čas byl Pit už dávno v cíli :-)) "Tak Dejve znova, uber na síle a lehounce lez nahoru". Tak ten vnitřní hlas opravdu funguje. To ve městě nezažiješ.

Ha, už vidím vysmátého Pit, který na mě volá shůry „To p..o, to je síla co „ ? Pro danou chvíli jsou tato slova kupodivu hodně příjemná. Jasně specifikují ohromnou ledovou stěnu, kterou jsme si zkusili. Pak už mi zbývá posledních 5 metrů s doteky ledových rampouchů a jsem u kamaráda.

Jsem psychický nadšený a fyzicky zničený. Dva protiklady, které jsou přijatelné pouze v extremních případech. Herdek kdyby tak bylo více času určitě by stálo za to vyzkoušet to pěkně od spoda na prvním. V tu chvíli se objevuje Jerzy, který fotil z vyhlídky ale ať ho přemlouváme jak chceme nedá si říct. Navrhuji Pitovi to zkusit ještě jednou. Času je však zatraceně málo a cesta domů je ještě hodně dlouhá. Tak snad někdy příště.

Balíme věci, nasedáme do auta a jedem. Kluci jež měli to štěstí a zůstali o den déle pak lezli na Aluhol a na Superfeucht.

„Divočinu hledej tam kde to stojí za to :-))“

Aba Dejv

Cesty:
Hinterer Maralmfall WI5, Gamseck WI4, Columbus WI7, Rockband WI2, Aluhol WI3, Superfeucht WI4.

Lezci:
Martin Belas - Pit, Petr Sotolář – Krtek, Lukáš Klimánek – Arno, Jiří Klásek – Jerzy, Dalibor Greš – Dalas, Marek Kajzar - Štubai, David Fiala - Dejv.


vložil: David Fiala