Logo START
Fórum
poslední příspěvek ve fóru:

26.04.2016  22:57:19
RE: a
Narozeniny
Narozeniny tento a příští měsíc:

Viditelné pouze přihlášeným členům oddílu.

HORY SÚ BÍLE A NÁS TO VEDE / ZIMÁK 2012

05.03.2012

HORY SÚ BÍLE A NÁS TO TAM VEDE / ZIMÁK 2012

Zimní tábor, Chata pri zelenom plese, Vysoké Tatry, Slovensko 25.-29. 2. 2012

Nechal jsem se přesvědčit a po čase zorganizoval lezeckou výpravu do oblasti Doliny pri Zelenom plese. Snad poprvé v životě jsem se chtěl vyhnout cestování v pátek po šichtě. To abych si ušetřil teho mordunku se sviňu na hrbu a s vidinu příchodu na chatu kajsik hrubo po půlnoci. Kurdefix, byla to však mýlka.

Sobota ráno za krásného dne mě nakládá Šedivák do svého vozu, kde už sedí Profesor, Helmut a Tomáš. Cesta je bič a tak až v pravé poledne konečně zastavujeme v Bielej vodě. Modré nebe, slunce nad námi a na cestě potkáváme první kamarády. Okukujeme parádně nastrojenou almaru od Štubaie, který vypadá jak vánoční stromeček kde už chybí jen pověsit baňky :-)

Nevěřícně též čučíme na přivázanou kytaru u Tatušového kredenca, holt co Čech to muzikant. Ke své smůle prokopávám v hned úvodu vázání a tak skialpy musí na batoh a dávej krutě :-)
Tři hodky a somárina končí vstupem do chaty. Než se naděješ je skoro tma a plány cosik ještě téhož dne pogajdovat jsou pryč. Do frasa ! Tento odstavec by se klidně mohl jmenovat: Jak projebat celý den !

Na chatě je narváno k prasknutí. To jsem ještě nezažil. Otevřené drytooling závody přilákaly neuvěřitelné množství lidí. Jen Polská Ekipa má čtyři desítky rádoby kyborgů. K temu přičti možná dvacet všudypřítomných cajzlů z Práglu a obraz totální zkázy kdysi tak útulného prostředí Brnčálky je do mrtě vymalován.

By mě ale nebylo, abych se s tím nějak nesrovnal. Však pod Everestem je tež lidí jak sraček a komu to kurva vadí ? Jdu za klukama na pokoj a raději se zpiju do němoty. Tady je třeba říct, že tím už začínají jenom dobré věci. Usínám tak se vzpomínkama na bohovský klid zimního táboriska v Bielovodskej dolině.

Neděle probudím se v pohodě. Počasí však ne. I tak do sebe hbitě sázím snídani a vyrážíme s Šedivákem na Ledopády pod Malou Zmrzlou dolinou. Zima jak v psírně, sněží a fučí jak prase. Už jsem se bál, že zas bude svítit slunko :-) To je panečku změna oproti včerejšku. S vědomím lavinové trojky, srovnán s tím, že není špatného počasí, ale slabé odvahy, pouštíme se do kopca vedle Jastrabej veže. Na štrece po kolena ve sněhu míjíme 30 metrový parádní obelisk, kde halekají spinači z Polska v nové drytooling aréně. Fakt mazec. Natahané udice kam se podíváš, kde se hobluje všecko, co ten chudák kámen snese. Blil bych.

Tož honem pryč. Za pár chvil jsme schovaní ve žlebu a konečně máme svůj malý kus Tatrisek jenom pro sebe:-) Ještě pár metrů a stojíme pod nástupem ledopádu. Když v tom přichází další dvojka. Vysmátí jak vepřici kdo jiný než Pepíci. Slušně pozdravíme a ptáme se na příslušnost. Heleďte se, my jsme z Prahy, dostává se nám odpověď. Nás se na nic neptají a usidluji se hned vedle nás. To nemám rád a tak po trapné chvilce sám říkám: „My jsme Baník Pičo“. Zjevně nechápají pa úškleb na jejich tváři a mě zamrzelo, že jsem tam nepřidal Ty Pičo. No konečně jim došlo, že jsme z Ostravy a bylo jasné, kdo je kdo :-)

Dejte mi do ruky klacky a já poletím hore ako dým. Cepíny už svírám a s chutí jdu na zteč. V první délce vybírám střed naprosto záměrně. Jde o jediné kolmé místo. Škoda, že to trvá jen pár metrů. Dva šrouby to nakonec pořeší. Pak plošinka, pro sichr ještě jeden šroubek a už vidím štand na skále vpravo. Mám ale dost svých blackdiamondů a tak motám pavučinu štandu a volám na Šediváka standardní zruš a následně pojď.

Chci se držet zimní taktiky a nestřídat neb je přece zima, ale než se nadechnu, prožene se kolem mě bratrisko na laně a už se šine na prvním. Má stejnou náturu jako já a maže co nejvíce do vertikály mírně vpravo. Štandovisko vybráno předpisově. Veškeré úlomky jdou mimo mě. První dva šrouby v pohodě (BD s klikou), pak začne vrtat třetí (Grivel bez kliky) ten mu ale herdek trvá, no není nad kliku :-) Začínám mrznout, vítr zimu zle umocňuje a prsty už ztvrdly jak můj kabrňák před připuštěním. Se zakloněnou hlavou kontroluju svého druha ve zbrani, jak si vede. Třetí kus se závitem je konečně zatočen, ale cepín zaražen až po kule nejde jen tak hochu vytáhnout. Do toho začíná nalézat Pepík přímo nade mě. Má páru - valí do zmrzlé vodoteče hlava nehlava a tak to vypadá, že to chce vyčistit až na skálu. Jsem přímo pod ním a snažím se schovat pod svoji helmu kompletně celý. No asi tak jak moje vajca v ledové vodě do břucha.

Konečně Šedivák vytrhl svůj železný kyj z ledu a pokračuje ve spinačke. Tuší, že to bylo i pro něj dlouho a tak se s tím jářku nemazlí. Jakmile mi zmizí za hranou sleduji už jen odvíjení lana. Za sílícího se větru pak slyším z dálky slabounké zruš a pak i pojď. Krokuju hned a bez ostychu. Špičky cepíků a mačiček jen tak na kousíček. Vyberám všecko, co po cestě najdu. Ve finále obal od šroubu a dokonce i foťak :-) Po pěkné délce jsem nakonec u Šediváka na štandu a marně vyhlížím nástup do Jastrabej veže, kudy bychom mohli nalézt do cesty Helfy - Komarnický dále na Jastrabku. Teď konečně přichází zmrzlé pahýly k sobě. Nával krve do končetin způsobí nedostatek životní tekutiny v palici a myšlenka na další postup se zdá být reálná. Kentus (počasí jak kýbel hnoje) však vystavuje stopku do dalšího výstupu. Ukolébaní vylezenýma délkama až k samému topu začínáme slaňovat. Pod nástupem balíme, sedáme na prdel a jazda dolů.

Na chatě to po gáblíku dlouho brzdíme. Pak ale před spaním Sotolík překvapivě staví svícu (čti bude se ženit) a ve finále je hodně veselo. Dvě kytary, harmonika a flétna strhávají další a další hlasy k legendárním písním mistra Záviše.

Pondělí juknu z okna a kura zas festovní sifl. Poláci a pár Pepíků už zabalili, nálada se u mě tímto hodně zvedá. Počasí však u některých maluje pekelníka na zeď. Lezba je lezba a ta žádá odvahu. Po marném přesvědčování svých druhů o lezení v Kežmaráku hážu jednu návnadu za druhou. Chytá se až průba v novém drytoolu. Tady bych podotkl, že to venku nebylo tak zlé (čti abych nebyl za úplného magora) páč tři z naší skupiny jeli dokonce na skialp. Ale zpátky k lezení protože hlavně proto jsme tady. Pod obeliskem obanujeme dva směry. Dle majstra kovadliny (čti Laťka) se ujímáme levé cesty snad za M6. Nástup impozantní. Po čtyřech či pěti krocích vypadávám znova a znova. Vysílen pak přenechávám skalní skřípačku u třetího presa Laťkovi. Ten lehce :-) vyvádí hore. Pak jde na řadu Štubi :-) to už ale utíkám od postu jističe k roli vyvaděče zkusit druhý směr.

Ve střední části pod M7 postává zatím svobodný mládenec Sotolík s bezradně a opuštěně stojícím Pitem. „Odvahu chlapci“. Sotolík se směje. Včera už to totiž vylezl a tak ví o čem to je. Aba dávej krutě povzbuzuje mě Pit. První kroky vedení mi jdou dobře, pak ale kurva háknu ( čti kdož jsi bez viny, hoď kamenem) a jsem v bezpečí u čtvrtého nýtu. Dostanu se tak až k pátému nýtu cca do třetiny a byť zaklíněné cepíny drží jak helvetská víra, mne síla fyzická už opouští. Padám do lana. Střídá mě Sotolík. Druhou třetinu mlaskne jak minulý večer mraky panáků té jeho šílené utrhercny. Pak už toho má ale taky dost a tak náš expediční styl poslední třetiny dorazí Laťka. Tak a co teď. Ruky na kašu, ale hlava furt bere. Tak znova do M6. Darmopokusy čisté lezby střídá i špína. Pak už ale konečně púšťá a odměnou je hezké dolezení až ke štandu. Drytool žije.

No a je tu večer. Nevěřím, někteří z nás balí a odjíždí domů. Je fakt, že sifl venku zle sílí a naděje na zlepšení je prachbídná. Teď mám však obavu o naše tři skialpinisty (Profesor, Harmonika, a Šediváček), jež se připravují na Norskou štvanici (čti velikonoční přechod ledovce na severu). Už je totiž pokročilá tma a kluci od rána pořád nikde. Začínám být nervozní a radím se ostatníma, co budeme dělat. V tom konečně postupně přicházejí. Vypadajíc jako umrlci nám sdělují své zážitky ze skialpové cesty. Brnčálka-Plesnivec - Belánky - Autobus - Bielá voda - Bnčálka. No posuďte sami. Štreka ozajstná ako hrom. Myslím, že můžeme být úplně v klidu. Teda až na ten hromadný prostředek :-) neb tuším, že na ledovci snad žádný takový nejezdí ale možná se jen pletu :-) Kořením našeho veselí z tohoto příběhu byl citát Šediváka, který bych u něj nikdy nečekal “Ski or Death“

Nočním zpestřením pak pro nás byla účast na záchrance proviantu, skútru a řidiče tak asi kilák od chaty. Všechno dobře dopadlo a zásoby piva, jídla a několik kanystrů nafty byly vylečeny tam, kam patří.

A znova se probírá téma počasí. Abych zahnal chmury, dávám do placu příběhy horolezců z 50 let, co měli kule jak hornické baňaky. Bocek lezl 26 hodin v Kežmaráku svůj majstrštyk s vercajkem nám dneska neuvěřitelným a též kurňa nevyměkl. K uklidnění obav o počasí cituji slova songu Nohavicy “ Můj děda říkal, ono se to uklidí, měl pravdu přišla potom spousta krásných dní“ …. a tak nás posledních osm zbylých usíná s přáním v kousek dobrého zítřejšího dne na udeření do sčiany.

Úterý ráno Z PRDELE KLIKA. Je tu okno dobrého počasí. Fofrujeme. Matroš honem do kletru a jen tak nalehko vyrážíme. Čtyřka - Laťka a Venek + Tatuš a Štubai jde do Sczepanského a naše dvojka - Dejv a Šedivák do cesty Žulawského. Ber co ber, na něco velkého do Kežmarského masívu to není, bůh ví jak to tam vlastně vypadá. Zvlášť po tom čtyřdenním přídělu sněhu. Jé to je dobře, že jsme zůstali, tetelíme se jak děcka na písku. Na severu je to ale kupodivu pěkný tvrdý firn. V mžiku jsme teda pod nástupem. Odtud hulákám do dálky na Laťku, že míjí nástup Scziepanskich. Šedivák nahlas cituje přísloví mlčeti zlato a tak zavřu chlebárnu, beru motyky a pouštím se do první délky. Chrochtám si jak prasopes. Travky ve směru na Ušatou stráž drží opravdu skvěle. Určitě to zmáknem za rekordní čas. Nechval však dne před večerem. Šluchta pode mnou je obrovská. Druhá délka a Šedivák dostává svého priezviska, když nekompromisně ubíhá jako šelma v lese a polyká další metry. Zruš a pojď, volá. Jde to jak po másle. Možnosti jištění jsou však tristní - žádné. Na třetí délce očividně vyrážím Šedivákovi pohodu z lezení. Visím ve štandu pouze v cepínech v poměru travky, beton, odvaha. Vyměňujeme si svazek vercajku a odvádím raději řeč od štandu na rychle se kazící počasí. To ještě nevíme, co nás čeká za pár okamžiků. Jsme asi dvě hodky v cestě. On ve čtvrté kolmé délce mistrně zakládá dva postupové tutové hexy, nicméně štand povyšuje do jedné smyce v zamrzlém kameni :-) Pátá délka už je sajgon jako prase. Prosby na Velkého Wakatanku ať chvílku vydrží se míjí účinkem. Prokleju jak jeho tak i Velkého Abu, vydechnu a lezu dále. Co jiného nám zbývá. Sedm metrů kolmo, žádné jištění. Další dva metry zase nic. Už je jasné, že tady někde ve stěně pod Ušatkou rozhodne čas. Hledám, co bych někam hernajz vetnul. Kde nic není ani čert nebere:-) Sevřu půlky a po dalších tempech konečně travnatá police s kamenným blokem. Nejraději bych tam zarazil cep, cvaknul preso a šel dále. Obsekávám a obhrabuju blok, nacházím škvíru, vložím čoka a je mi konečně dobře. V sajgonu neslyším, nevidim, rychle přemýšlím co dál. Fukec jako hrom. Šedivák někde pode mnou. Zaháním vzpomínky na Starého Smrka (bez maček), jak lezl s Šedivákem Weberovku tři dny a zrychluji tempo na neúnosnou mez. Nejistím už vůbec nic. Natahuju celých 60 m až pod vyšvih Ušaté veže. Tady zarazím cepíny co to jde, štandík je hotov, třikrát škubnu lanem a dobírám Vlka šedivce. Jsme nahoře :-)

Tak to jsi chtěl ? Řičí na mě z metru můj druh. To je ten tvůj sajgon? Jeho úsměv je zmrzlý, ale jasný. Jeho blízkost mi dává pocit radosti, že tu nejsem sám. Hledá cestu sestupu. Mizí tak rychle, jak se objevil. Nabral směr do Meděné kotlinky. Za chvíli třikrát škubne za lano.

Jsme tak dvě délky nad Meděným ľadem kousek od flašky. Máme dvě varianty sestupu. Flaška z velkou lavinovou převejí, kterou jsme ráno dobře viděli nebo slézt či slanit přes led. Druhá nejen modrá je dobrá, vcházíme opatrně do žlebu, každý sólo až těsně nad ledopád. Nacházíme štand. Dveře na cestu dolů jsou tedy otevřené. Vyplivne nás to pár metrů od nástupu do flašky. Pak pelášíme směrem kde tušíme chatu :-).

Na chatě už nás čekají majstri prknen s hedvábnými pásy. Harmonika a Profesor, kteří dnes znova trénovali na přechod na dalekém severu. O chvíli vítáme na chatě vracející se grupu ze Sczepanskich. Venku zuří vichřice. Další dvě dvojky dnes odhodlaných se vrací s pytlema z Weberovky a Cesty cez Knihu. No není se co divit v tom počasí. Sdělujeme si zážitky a začínáme jak jinak polívat jazyk. Podruhé se na této výpravě chytáme vesel (čti kytar) a užíváme sraček venku v teple chaty. Zalévačka dělá svoje. Plány na poslední den zimáku jsou jasnější než kdy jindy. Závěrečný skialp v navátých jižních stěnách v parádním pornoprašanu nám nesmí zítra uniknout.

Tak jak to vlastně bylo?
Sobota – projebáno cestou na chatu
Neděle – Ľady do Malej Zmrzlej doliny, II/3
Pondělí – Masakr in drytool M6 a M7, Pod Jastrabou
Úterý – Žulawského cesta, IV-V, 5 délek, Ušatá stráž
Středa – skialp v pornoprašanu
Ten poslední den musím ale opravit - vichřice 140 km/hod, urvané dveře od chaty, kus střechy taky pryč, polámané cedule, ohnuté sloupy, opuštěná Tatušova kytara, bílá tma, boj o sestup.

Aba díky všem. Dejv.

Petr Nováček – Šedivák, Jan Žwak – Tatuš, Petr Novák – Profesor, Jarda Ožana – Harmonika, Marek Kajzar – Štubai, Martin Latiok – Laťka, Václav Jakoubek – Venek, Petr Sotolář – Sotolík, Martin Belas – Pit, Alžběta Němcová – Bětka, Radka Fukalová – Radulka, Pavel Muck – Pavlos, Lukáš Klimánek – Arno, Petr Mareš, Adam Herman – Helmut, Tomáš Novák, Pavel Šustek – Šusťáček, Jiří Klásek – Jerzy, Petr Čenžák – Petr Pan, Milice Čenžáková, Petr Ďásek – Ďas, Jana Neborová, David Fiala - Dejv


vložil: David Fiala